7    IRACIONALITA RACIONALITY


Mcdonaldizace se rozšířila do celé společnosti, protože nabízí větší efektivnost, předvídatelnost, vypočítatelnost a kontrolu pomocí nahrazování lidské technologie nelidskou. V mnoha oblastech, které buď prodělaly anebo prodělávají mcdonaldizaci, jsou zaznamenány mnohé speciální výhody. I přes tyto výhody se předchozí kapitoly stavějí k mcdonaldizaci kriticky. Tato kapitola se bude pod hlavičkou iracionalita racionality systematicky zabývat náklady spojenými s mcdonaldizací. Jinými slovy, tezí těchto úvah ve stopách W ebera je, že racionální systémy nevyhnutelně zplodí řadu iracionalit, které nakonec omezí nebo snad i podkopají jejich racionalitu.
Iracionalitu racionality můžeme uvážit v několika směrech. Na základní úrovni je to zřetelná nálepka pro mnohá negativní hlediska a důsledky mcdonaldizace. V íce specificky ji můžeme vidět jako opak racionality a jejích různých dimenzí. Nejpřesněji řečeno, iracionalita znamená, že racionální systémy jsou nerozumné systémy - slouží popření základní humanity a lidského rozumu lidí, kteří v nich pracují a kterým slouží. Jinak řečeno, racionální systémy jsou dehumanizující systémy. Zatímco termíny racionalita a rozum jsou často používány v jiných souvislostech ve stejném významu, zde jsou brány jako jevy konfrontační. Než se dostaneme k hlavní iracionalitě racionality - dehumanizaci, budeme se zabývat některými menšími iracionalitami, zvláště neefektivností.


Dlouhé fronty a ta známá práce - mazání

začneme pozorováním, kde racionální systémy i přes jejich slibv' často končí velice neefektivně. Nejzřetelnějším projevem neefektivnosti rychloobslužných restaurací jsou dlouhé fronty lidí, které často vidíte čekat u pultů, nebo řady aut, které se plouží kolem průjezdového okna. Co bylo zamýšleno jako efektivní způsob získávání jídla, se nakonec stalo docela neefektivní.
Zatímco McDonald tuto neefektivnost uznává, uvažuje o zavedení soukromé televizní sítě ve svých pobočkách. Vysílali by zábavu, zprávy a zvláště reklamu posluchačstvu, které by čítalo asi 15 milionů lidí denně. (Podobnou snahou je pokladní kanál, který se připravuje pro zákazníky, čekající ve frontách u pokladen v supermarketech.) Na jednu stranu to znamená další krok k racionalizaci, protože lidé budou moci dělat dvě věci najednou - čekat ve frontě a k tomu sledovat televizi. Na druhé straně, a to nás zajímá nejvíc, se mlčky připouští, že lidé čekají ve frontě na rychlé jídlo, to znamená, že rychlé jídlo není zas až tak rychlé a efektivní systémy nejsou zase tolik efektivní. Jeden z ředitelů firmy, připravující novou televizní síť, řekl: "Jednou z nejvétších obav ZákaZníků je čekání ve fronté Cokoliv může obchodník udélat, aby zmírnil pocit čekání, bude výhodné." Rychloobslužné restaurace (a supermarkety) nejsou ani zdaleka jediným aspektem mcdonaldizované společnosti, která se projevuje neefektivností. Dokonce i chlubivý japonský průmysl má své nedostatky. V předchozím textu jsme rozebírali systém "právě včas" jako příklad racionality japonského průmyslu. Ale ukazuje se, že se s tímto systémem spojuje značná neefektivnost.
Protože systém "právě včas" vyžaduje, aby se součástky přivážely i několikrát denně, nákladní vozy zaplňují ulice a silnice. A proto se někteří lidé dostávají pozdě do práce nebo na schůzky. Výsledkem je ztráta produktivity a celková iracionalita. Situace se nadále zhoršuje, protože i japonské obchody, supermarkety a obchodní domy začínají systém "právě včas" používat. Na ulicích japonských měst se objevuje stále více nákladních vozů. Ale iracionality jdou dále než k dopravním zácpám a nedodrženým schůzkám. Všechna tato vozidla plýtvají palivem, které je v Japonsku velmi drahé, a přispívají tak ke znečišťování ovzduší.
Tady je příklad, jak zpravodaj Richard Cohen popisuje neefektivnost bankovních automatů a zabývá se problémem, v této , knize již také zmíněným:
Ó Bože, s každým pokrokem počítačové éry, jak mi řekli, dostanu nové výhody, Ale s každou "výhodou" mi přibude práce, To je pravidlo života bankovních automatů".Řekli mi - ne, slíbili, že nebudu muset stát v bance ve f-rontě a budu si moci vybrat nebo uložit pcnize v kteroukoliv denní dobu, Teď jsou f-ronty před bankovnimi automaty a banka si bere procenta ze všeho, co si uložím nebo vyberu, a samozřejmě musím dělat práci, kterou dělávali bankovní úředníci (pamatujete si je?), Až udělají nový telef-on, budu asi muset lézt v chumelenici na telef-onní sloupy na předměstí. Cohen podtrhuje alespoň tři různé iracionality - racionální systémy nejsou levnější, nutí nás dělat spoustu neplacené práce a nejhorší je to, že jsou velmi často neefektivní. Faktem zůstává, že racionální systém často není nejúčinnější cestou k cíli, a to zvláště z hlediska zákazníka. Snad pouze v noci, kdy je zima a sněží, může být efektivnější jednat s lidským úředníkem, ať už je to v bance či u průjezdového okénka, než čekat ve frontě před bankovním automatem. I když síly mcdonaldizace vyhlašují do světa svoji efektivnost, nikdy nám neřeknou, pro koho je systém efektivnější. V ětšina zisků z efektivnosti je na straně těch, co nám vnucují racionalizaci. Potřebujeme se ptát: Efektivní pro koho? Nejčastěji zjistíme, že tyto systémy nejsou efektivní pro nás. Nebo je snad pro nás užitečné strkat si vlastní potraviny přes supermarketový scanner a pak si je balit do sáčků? Je pro nás efektivní vlastnoručně tankovat benzín? Či vytáčet nekonečné kombinace telefonních čísel, než můžeme mluvit s lidským (a to ještě ne vždycky) hlasem?
Mcdonaldizované instituce nejsou příliš produktivní ani v oblasti novinek. Už jsme probírali neúspěch Raye Kroce ve věci hulaburgeru.Je pravidlem, že takový systém většinou vyniká v prodeji známých výrobků a služeb v nablýskaném, novém prostředí nebo nových obalech. Rychloobslužné restaurace prodávají jenom nejběžnější jídla, ale zabalí prostý hamburger do krásného balíčku a prodají ho v prostředí s karnevalovou atmosférou.
Tenhle způsob převzaly ostatní projevy mcdonaldizace. Například Jiffy Lube nebo jiný z jeho imitátorů nám neprodávají nic víc než stereotypní výměnu starého oleje a promazání našeho auta. Když jsme rozebírali vztah mezi zákazníkem a racionálním systémem, ptali jsme se: Efektivní pro koho? Tutéž otázku si můžeme položit, když se podíváme v rámci racionálních systémů na jejich vztah k zaměstnancům. Odpovědí je, že systémy byly vysoce zracionalizovány pouze pro ty, kdo pracují na dně nebo blízko dna takového systému - pracovníci montážní linky nebo obsluha za pultem u McDonalda. Racionalizace je něco, co se snaží ti, kdo pracují nahoře, tedy majitelé, koncesionáři a vrchní manažeři, naložit na ty, co pracují pod nimi. Chtějí kontrolovat podřízené pomocí racionálního systému. Ti, co pracují na vrcholu, pokládají pro sebe racionalizaci za prokletí. Chtějí, aby jejich postavení bylo natolik osvobozeno od racionálního systému, jak je to jenom možné. Potřebují být svobodní, aby mohli být tvořiví.
Podřízení mají však jednoduše a slepě následovat diktát pravidel, předpisů a struktur racionálního systému. Cílem je tedy' uložit efektivnost podřízeným, ti, co rozhodují, zůstávají co možná nejtvořivější.


Svět výdajů

Nejen že nám některé aspekty mcdonaldizované společnosti neušetří čas, ale obvykle nám také neušetří peníze. Rychlé jídlo pro čtyřčlennou rodinu dnes stojí 20 dolarů (v roce 1993, kdy tato knížka vyšla - pozn. překlad.) Za tyto peníze bychom pořídili mnohem více potravin pro doma vařené jídlo.
V předcházející části si Cohen stěžuje na ekonomické náklady, spojené s používáním bankovních automatů. F aktem zůstává, že za nelidskost a neefektivnost různých elementů racionalizované společnosti platíme navíc. V elký úspěch a výnosnost těchto mcdonaldizovaných systémů, mocná snaha rozšiřovat je do dalších oblastí společnosti i to, že se tolik lidí snaží do takového podnikání dostat, naznačuje, že tyto systémy spolykají velké ~~ moožství peněz. Výdajů za mcdonaldizované aktivity si všímá Bob Garfield ve svém eseji, otištěném ve Washington Post a nazvaném ,Jak jsem strávil (a utratil) svoje prázdniny s Disneyem". Garfield vzal svoji čtyřčlennou rodinu do Svéta Walta Disneye a zjistil, že vhodnější název by byl Svét výdajů. Pětidenní dovolená stála 1 700 dolarů.
Z toho 551,30 dolarů utratili za vstupné do Disneyova Světa.
Garfield vypočítal, že za těch 5 dnů měli "zábavu, zábavu a zase jen zábavu" méně než 7 hodin, "takže cena za 1 hodinu zábavy byla 26l dolarů." Z toho plyne, že to, co se pokládá za levnou rodinnou dovolenou, vyjde nakonec dosti draho. Garfield při tom také kritizuje předpokládanou efektivnost Disneyovy činnosti.
Shledal, že většinu času v magickém království strávil jízdou v autobusech, "čekáním ve frontách, potulováním se z místa na místo, a že vlastních l7 vzrušujících atrakcí trvalo dohromady pouhých 44 minut."


"Zábava, zábava, zábava"

Když to tedy není efektivní, ani levné, co nám to vlastně rychloobslužná společnost a zvláště rychloobslužné restaurace nabízejí?
Proč mají takový celosvětový úspěch? Na jedné straně nám nabízejí iluzi efektivnosti a levnosti. Na skutečnosti moc nezáleží, dokud vÉříME, že je to efektivní a levné. Důležitější však je, že nám rychloobslužné restaurace (jak upozornil Stan Luxenberg) zdánlivě nabízejí zábavu (nebo jak napsal Garfield "zábavu, zábavu a zase jen zábavu"). Jak si všiml jiný pozorovatel, "restaurace se staly formou pobavení". V dnešní době lidé vyhledávají divadlo více než jídlo. Platí to i pro ty, co chodí do elegantních podniků:
"Raději budu jíst obyčejné jídlo ve fantastické místnosti než vynikající jídlo někde, kde je to obyčejné a nudné," řekl jeden z hostů. "Vyhledávám dekorace, úroveň, hru a místa, kde se hodně děje." Rychloobslužné restaurace (i mnoho elegantních tradičních restaurací) jsou ve skutečnosti zábavní parky s jídlem. Barvy a zářivé nápisy a symboly připomínají karneval nebo zábavní park. V případě McDonalda je to všudypřítomný klaun Ronald McDonald a řada kreslených postaviček, které nám stále připomínají, že při další návštěvě nás zase budou zase bavit. Některé pobočky jsou vybaveny různými klouzačkami, prolézačkami a jinými atrakcemi, které všechny děti milují. McDonald jde dále. NENABÍzÍ už jen hřiště s jídlem, ale podniká i v oblasti sportovních parků. V nákupním centru poblíž Chicaga otevírá McDonald zkušební prostor, nazvaný Skákání a honění. Vybavení tohoto hřiště je podobné tomu, co najdete ve 4 500 mcdonaldovských restauracích. Mluvčí McDonalda řekl, že nápad pochází z reklamního hesla ,j'ídlo, lidé a zábava. . j'enomj'sme to obrátili a dali zábavu na první misto". Někteří lidé by řekli, že McDonald vždycky dává přednost zábavě před jídlem.
V poslední době se McDonald v Japonsku (kde má 850 restau rací) spojuje s podnikem Toys R Us (Hračky jsme my - pozn. překlad.), jehož 20 % akcií vlastní. V mnoha nových pobočkách Toys R Us bude také jeho restaurace. Jak se McDonald úzce spojuje s hřišti a hračkami, je zřejmé, že jde o podnikání ve sféře "zábavy". Také supermarkety se stále více stávají zábavními centry, stále častěji nabízejí "zábavné potraviny", jako je třeba Count Chocula (čokoláda, jejíž název je slovní hříčkou na hraběte Drakulu pozn. překlad.), Teenage Mutant Ninja Turtle cereals (obilniny, rovněž pojmenované po filmové postavičce - pozn. překlad.), Snausages in a Blanket dog food (potrava pro psy - pozn. překlad.) a Funny Feet fruit snack (což je ovocný zákusek pro legrační nohy pozn. překlad.). Jak řekl jeden pozorovatel:
Když byl Zákaznik mladý, Američane zpívali "Neni žádný byznys nad šoubyznys´', ale už to nezpívají. Asi proto, že skoro každý podnik je nyni jako zábavní park, Supermarkety rozhodně nejsou výjimkou. V dnešni době jsou něco jako divadla.
Majitel obrovského supermarketu v Connecticutu investoval půl milionu dolarů do filmových postaviček pro svůj podnik a oblékl lidi do kostýmů Daisy Duck (kachna Daisy z kreslených filmů - pozn. překlad.), aby se procházeli jeho obchodem. Majitel řekl:
,Je to podnik pro lidi. Zákaznícijsou tu šťastni. Lidé přicházejí nakupovat s přáteli, protože j'e tady legrace." Toto všechno je součástí naší posedlosti zábavou. Neil Postman ve své knize, vtipně pojmenované Ubavíme se k smrti, tvrdí, že Las Vegas se stalo symbolem této posedlosti, protože je to "město plně zasvěcené zábavě a propagující kulturní styl, ve kterém jsou všechny veřejné věci projednávány zábavnou formou." Zatímco všechny veřejné věci projednávány zábavnou formou." Zatímco se Las V egas, které mimochodem mcdonaldizovalo hazardní hry, stalo symbolem zábavy, mcdonaldizace zase symbolizuje důraz na zábavné rychloobslužné restaurace. Zábava je rovněž důležitá v nákupních centrech, která jsou navrhována jako svět fantazie.
Jsou to divadelní scény, ve kterých se hraje, jak to nazývá Kowinski, "obchodní drama". Zákazníci i zaměstnanci jsou v tomto dramatu důležitými herci. Konec konců, nakupování je oblíbenou zábavou mnoha Američanů. Obchodní centrum představuje ohromné jeviště, plné všelijakých kulis s propadlišti a s všudypřítomným Muzakem, hrajícím k uklidnění rozdováděných nakupujících. Některé kulisy tu jsou po celý rok, jiné (například vánoční dekorace) jsou jenom pro zvláštní příležitosti. Jsou tu také restaurace, bary, kina a sportovní střediska. O víkendech sem k pobavení těch, kteří jdou od jednoho nákupu k druhému, často přicházejí klauni, kouzelníci a kapely. Ovlivněn hrozbou alternativních nákupů z domova, jeden odborník řekl: "Musíte udélat vaše centra Zábavnějšími." Takže se dá očekávat, že v budoucnu budou nákupní centra integrální součástí y soubyznysu.


Fantom opery a Molly McButter

F alešné bratříčkování u Roye Rogerse a v Nutri/Systemu, o kterých jsme již dříve mluvili, může být považováno za část toho, co Daniel Boorstin nazývá pseudoudálostrni, ke kterým dochází na americkém kontinentě stále častěji. I mnohé jiné aspekty mcdonaldizované společnosti mohou být posuzovány jako falešné a zavádějící události nebo situace, například hromadné zájezdy, moderní tábořiště, mezinárodní vesnice v zábavním parku jako Bush Gardens, počítačové telefonní volání, braková pošta a mnoho jiných. Když pokračujeme v naší analýze, můžeme toto všechno vidět s Ianem Mitroffem a Warrenem Bennisem jako "nerealistický průmysl". Myslí se tím, že dnes je veškerý průmysl i většina mcdonaldizované společnosti zapojena do výroby a prodávání neskutečností. Například McDonald vyrábí iluzi, že se bavíme, že dostáváme spoustu hranolků a že nás to přijde levně, když si u něho kupujeme jídlo.
Pozoruhodný je i nedávný případ, kdy vyšlo najevo, že dva "zpěváci" skupiny Milli Vanilli ve skutečnosti ve svém nahraném albu nezpívali. Máme veliký výběr neskutečností, ale podívejme se třeba na několik příkladů ze supermarketů, kde je stále méně věcí tím, čím se zdají být:

* Molly McButter a Butter Buds neobsahují žádné máslo.

* Krocaní příchuť v mražené krůtí televizní večeři může být umělá, protože přirozená chuť se odstraní přípravou.

* Citrónová vůně v pracím prášku určitě nepochází z citrónů.


Varování: mcdonaldizace může být pro vaše zdraví nebezpečná

Hlavní důvod, proč pokládáme mcdonaldizaci za iracionální a ve svých důsledcích za nerozumnou, je její tendence stát se systémem, který může být antihumánní, anebo dokonce lidským bytostem škodlivý. Jedním příkladem je strava podávaná v rychloobslužných restauracích, s vysokým obsahem kalorií, tuku, cholesterolu, soli a cukru. Tahle jídla jsou to poslední, co Američané potřebují. Mnozí z nich trpí obezitou, nadbytečným cholesterolem, vysokým krevním tlakem a cukrovkou. Zejména u dětí podporují rychloobslužné restaurace takové jídelní návyky, které potom v dospělosti přispívají k rozvoji mnoha chorob. Svou přitažlivostí pro děti vychovávají tyto restaurace nejen celoživotní přívržence rychlých jídel, ale také narkomany, kteří si přivyknou na vysoký obsah soli, cukru a tuku.
V e zdravotních oblastech v posledních letech stále přibývá útoků na rychlojídelní průmysl. Mnoho koncesionářů bylo donuceno na tyto protesty nějak reagovat. Salátové bary nebo saláty na jídelníčku jsou jednou z těch reakcí, i když nálev na tyto saláty je také často plný soli a tuku. Některé rychloobslužné restaurace přestaly smažit hranolky v hovězím loji a místo toho používají bezcholesterolový olej. Rychlojídelny byly donuceny přizpůsobit se zvýšeným obavám veřejnosti o zdraví, ale stejně typické mcdonaldovské jídlo, tj. Big Mac, velká porce hranolků, a mléčný koktejl, obsahuje víc než 1 000 kalorií a je plné soli, cukru a tuku.
T ato jídla mohou být žádoucí pro obyvatele rozvojových zemí, i když obsahují více kalorií, než tito lidé obvykle sní za celý den, ale rozhodně nejsou žádoucí pro už tak dobře vykrmenou či dokonce překrmenou populaci Spojených států. Mcdonaldizace představuje bezprostřední hrozbu pro naše zdraví. Regina Schramblingová uvádí různé choroby, zvláště salmonelózu, do souvislosti s racionalizací potravinové výroby.

Salmonelóza se rozmnožila v drůbežím průmyslu až potom, co se hovězí stalo pouhým slovem a Američané se rozhodli, že chtěji každý den a v každém jidle kuře, Jenže ptáci nejsou auta:
neni možné prostě zrychlit tovární linku, aby se pokryly požadavky. Něco to stoji a v tomto připadě bezpečnost. Ptáci, kteří jsou uměle krmeni do odpovídající velikosti, potom zabiti a rychle vykucháni, jistě nebudou v supermarketu tou nejčistši potravou.

Tim Luke, jeden marxistický kritik, napadl invazi McDonalda do Ruska. Proces, který probíhá, označujejako "McGulag Archipelago" ("Souostroví Gulag"). Luke tvrdí, že mcdonaldizace vytváří nový systém k uvěznění ruských občanů neboli novou "železnou klec". Napadá však McDonalda i z jiných důvodů: například pro "pochybnou výživu", "spousty odpadků" a pro "ničení životního prostředí".


Výměny personálu, "přátelské vztahy" a Kolo štěstí

Rychlojídelní průmysl má ze všech odvětví ve Spojených státech největší obměnu zaměstnanců - asi 300 0/0 ročně. To znamená, že průměrný pracovník zůstává v rychloobslužné restauraci asi 4 měsíce a v celém rychlojídelním průmyslu se personál za jeden rok vymění asi třikrát. I když při jednoduchém a opakovaném způsobu práce není obtížné vyměňovat pracovní síly, přesto tak časté střídání zaměstnanců je z hlediska organizace nežádoucí. Jejich výměna něco stojí (například najímání a výcvik) a částka stoupá, když jsou výměny častější.
Protože zaměstnanci zůstávají pouze několik měsíců, nevyvinou se mezi nimi žádné uspokojivé meziosobní kontakty. Zase je zde možné srovnání s Japonskem, kde více trvalých zaměstnání umožňuje rozvoj dlouhodobých pracovních vztahů. Kromě toho japonští pracující se často scházejí i po pracovní době a o víkendech. Přechodný charakter práce v rychlooblužných restauracích možnost vytvoření takových vztahů mezi jejich zaměstnanci podstatně vylučuje. Kontakty mezi zákazníky jsou také většinou omezovány.
I když mcdonaldovské reklamy se nás snaží přesvědčit o opaku, už dávno pominuly časy, kdy se lidé scházeli v restauracích nebo kavárnách na kávu, na snídani, oběd nebo večeři a zdržovali se zde, aby si popovídali. Když už nic jiného, židle jsou udělané tak, abyste se za chvíli cítili nepohodlně a chtělo se vám jít někam jinam. Když předchozí shrneme, vidíme, že rychloobslužné restaurace podstatně omezují až znemožňují přirozené přátelení mezi zákazníky a zaměstnanci. Místo toho, jak v této knize stále opakujeme, nezůstávají buď žádné lidské vztahy, anebo "falešné bratříčkování". Pravidlo č. 17 pro pracovníky Burgera Kinga říká: "Stále se usmívej." Zaměstnancům Roye Rogerse, kteří mi přáli "šťastné stezky", když jsem platil za jídlo, vůbec nezáleželo na tom, co se se mnou v budoucnu stane. (Když tak o tom přemýšlím, myslím, že spíše říkali zdvořilou formou : "Vypadni!") Poradci v Nutri/Systemu mají k dispozici seznam věcí, které mají dělat, aby se jim zákazníci vraceli. Za prvé je poradcům zdůrazňováno, aby "s nadšením zdravili a klienty oslovovali jménem." Znalost klientovajména vytváří falešný pocit přátelství a stejně tak i "nadšený" pozdrav. Za druhé se zdůrazňuje, aby se klientům projevovalo osobní uznání. Jedním z dalších doporučeníje, aby konzultant "rozmlouval s klientem citlivým způsobem." Například když se klient svěřuje, jak málo má podpory při udržování diety, poradci se doporučuje říci: "Mám radost, že vás vidím. Myslel jsem na vás. Jak vám to jde?" Je však poradce opravdu rád, že klienta vidí? Opravdu na klienta myslí? Záleží mu opravdu na tom, jak to klientovi jde? Odpovědi na tyto otázky jsou zcela zřejmé.
Rychloobslužné restaurace mají dále tendenci negativně ovlivňovat i jiné mezilidské vztahy. Příkladem je vliv na takzvané rodinnéj'ídlo. Rychlojídelna neumožňuje dlouhé, pohodlné obědvání, naplněné konverzací. Není pravděpodobné, že se rodina bude dlouho zdržovat u jídla v McDonaldu. Kromě toho, když děti dorůstají, začínají se separovat od rodičů a jdou se najíst s přáteli.
O rozpadu rodiny se dnes hodně mluví a rychlooblužné restaurace mohou být rozhodujícím příspěvkem k tomuto rozpadu. Jak bylo naznačeno výše, obědy doma nemusí být jiné než jsou v rychlojídelnách. Rodiny se zastavovaly na společný oběd už ve 40. letech a na snídani v letech padesátých. V dnešní době chodí společně na večeře. I když jedí večeři doma, jídlo pravděpodobně nebude totéž, co bývalo. Podle rychlooblužného modelu mají lidé větší tendenci "něco shltnout", "naplnit se", něco ochutnat a vzít si tu a tam kousek, než si sednout k formálnímu jídlu. Také proto, že je dnes pokládáno za neefektivní jenom jíst, rodiny často při jídle sledují televizi, a tím efektivně kombinují dvě činnosti.
Nezáleží na tom, že randál a lákavost některých televizních programů, jako je třeba Kolo štéstí, v době večeře znemožňují, aby se členové rodiny spolu bavili.
Společné jídlo je primarní rituál, který denně sváděl rodinu dohromady. Jestliže zanikne, musíme vynalézt nový způsob, jak být rodinou. Stojí za to uvážit, jestlije dobré sdílené radosti z jídla se vzdát. Připomeňme si ještě jiné klíčové místo mcdonaldizace, jímž je dehumanizace, v Garfieldově kritice Světa W alta Disneye. NÁsLEdující dlouhá citace je jejím popisem:
Vážně jsem věřil, že mě tam čeká opravdová legrace a fantazie - namísto toho jsem se však setkal s nastrčenou, nafouklou a sestrojenou fantazií inženýrů, která vůbec není fantazií. Od sítí skluzavek a ohrazení, které nasměrovávají návštěvníky k jednotlivým atrakcím, přes mrazivě programované chování zaměstnanců ve stylu Stepfordských paniček (ze stejnojmenného románu Iry Levina - pozn. překlad.) přes nenormálně čisté a uklizené prostory, až po pocit totalitního pořádku po vzoru severokorejského modelu socialistické společnosti a po dokonale pasivní charakter zábavy. Disney se zdá být dokonalou antitezí fantazie a pozoruhodnou ukázkou technologie. . . Dá se říci, že spíše potlačuje, než podporuje představivost. Posunuje vás v autech a člunech po železných kolejích skrz "Sněhurku", "Svět v pohybu", a "Rychlou jízdu", a plahočí se s vámi v tempu a systému, přesně daném počítačem. T áhne odhadovaných 30 milionů návštěvníků stále stejnou, pečlivě vypočítanou a sestrojenou zábavnou cestou. Zaměstnává zákazníky bez jejich účasti. Každému se to líbí, ale nikomu to nedává příležitost projevit se. . . Představte si například fiktivní ponoření se ve fiktivní ponorce za účelem fiktivní cesty kolem stejně fiktivních mořských korálů a řas s plným vědomím, že 70 minut jízdy od vašeho domu jsou dvě ohromná akvária. . .

A tak namísto lidské zkušenosti, plné tvořivosti a představ, se Svět Disneye ukáže jako svět bez představivosti, bez tvořivosti a nakonec i bez lidskosti.


Rychlý francouzský rohlík a rychlé odeslání během podzi mu

Rychlooblužné restaurace redukují nebo eliminují rozmanitost, po které lidé touží. Tento pokles v rozmanitosti se projevuje i v rozšíření rychlooblužného modelu na všechny národní kuchyně. Prostředí je tím či oním způsobem upraveno podle McDonaldova vzoru a jídlo je racionalizované a omezené tak, aby vyhovovalo chuti všech zákazníků. V žádném z těchto etnických rychlooblužných řetězců se vám nepodaří najít autenticky zcela odlišné jídlo. Expanze těchto licenčních podniků v celé Americe znamená, že se jednotlivé oblasti a města od sebe nijak moc neliší. Při cestách po vlasti a čím dál tím víc i po celém světě, najdou turisté více známého, podobného a předvídatelného, než rozličného. Exotické prostředí je stále více obsazované rychloobslužnými americkými řetězci a jejich domácími odrůdami. Nové, a na světě největší podniky McDonald a Kentucky Fried Chicken v Bejrútu jsou jen dva příklady z mnoha. Některé národy navíc aplikují mcdonaldovský vzor na svoji národní kuchyni. V Paříži je přímo šokující množství amerických rychlooblužných restaurací, ale ještě více šokující je rychlé šíření jejich domácích variant, jako jsou croissanterie. Člověk by si myslel, že Francouzi pokládají croissant za posvátnou věc a racionalizaci jeho výroby a prodeje za znesvěcení, ale přesně to ve skutečnosti dělají. Rychlooblužný systém zhoršil kvalitu rohlíku, ale rychlé šíření těchto poboček v Paříži naznačuje, že Pařížané jsou ochotni následovat Američany a obětovat kvalitu ve prospěch rychlosti a efektivnosti. (Je možné položit otázku: Když lze i z pařížských rohlíků udělat úspěch v rychlooblužném stravování, které jídlo je potom bezpečné?) V každém případě šíření amerického i domácího rychlého jídla vede ke stále menší rozličnosti ve světě. Národním a mezinárodním šířením rychloobslužných restaurací se potlačuje lidská touha po nových a odlišných zkušenostech. T ato touha je pak nahrazována touhou po jednoduchosti a předvídatelnosti.
Stejně jako rychloobslužné restaurace odstraňují rozdíly v jídle, katalogy pro poštovní objednávky odstraňují rozdíly sezónní.
Tuto stránku racionalizace nedávno kritizovala Ellen Goodmanová: " Vytvořením celonárodního trhu poštovních obj'ednávek vznikl katalog, který nerespektuj'e ani oblasti ani roční období. To, co nabízej'í, se sklíZí, prepravuje a chemicky dozrává obvykle teprve cestou k vašemu domu." Goodmanovou rozzlobilo, když dostala začátkem podzimu vánoční katalog, a prohlásila: "Odmítám rychle odesílat už béhem podzimu." (Ti, co si kupují věci pomocí katalogu, často zjistí, že zboží dostanou pozdě, anebo vůbec ne. Prezident výboru Za lepší byznys ve městě New York řekl: "Nej'horšíproblém poštovních obj'ednávek je j'ejich doručování a ZPožďování.")


Univerzity podobné továrnám, byrokracie a letadla, která téměř létají sama

Moderní univerzita se v mnoha směrech stala iracionálním místem. Mnoho studentů (a členů fakulty) odrazuje jejich tovární atmosféra. Někdy se cítí jako automaty, ovládané byrokracií a počítači, jindy jako dobytek proháněný továrnou na výrobu masa. Jinými slovy, vzdělávání v takovém prostředí může být dehumanizujícím zážitkem. Spousty studentů, velké, neosobní ubytovny a obrovské přednáškové sály ztěžují seznamování s ostatními studenty. Obsáhlé lekce, přísně omezené časově, znemožňují poznat profesory osobně. V nejlepším případě se člověk může seznámit s mladým asistentem, který vyučuje v seminářích.
Známky jsou produktem počítačového hodnocení testů, založených na výběrových odpovědích, a jsou vyhlašovány ne podle jmen, ale podle evidenčních čísel. Studenti se mohou cítit jako předměty, do kterých jsou vědomosti nalévány za pohybu po informační a hodnotící montážní lince.
Technologické pokroky vedou k ještě větším iracionalitám ve vzdělávání. I minimální kontakt mezi učitelem a studentem je dále limitován takovými vymoženostmi, jako je vzdělávací televize, televize s uzavřeným okruhem, computerizované instrukce a učební stroje. Brzy může nastat i poslední krok v dehumanizaci vzdělávání - eliminace živého učitele, anebo eliminace interakce mezi učitelem a studentem.
Iracionality, spojené s úřady všech druhů, jsou dobře známé.
Organizace jsou často kritizovány pro dehumanizované pracovní prostředí. Jejich zaměstnanci musí často jednat s jinými byrokraty beze jména a téměř bez tváře. Tohle je ještě větším problémem pro klienty, kteří se snaží najít osobní porozumění u úředníků, na které se obracejí. Vše je zkomplikováno telefonem a ještě více posledními pokroky v telefonní technologii. Telefony velkých úřadů vám často odpovídají z nahrané pásky, kde vám tvrdí, jak je vaše zavolání pro ně důležité (další forma falešného bratříčkování, na které tak snadno nenaletíme), opakují vám to kolem dokola (přerušovány pouze nádhernými tóny Muzaka) a povzbuzují vás, abyste vydrželi. Dále jsou tam plně computerizované systémy, které vás nutí, abyste mačkali různé knoflíky podle instrukcí počítačového hlasu. Když se vám konečně podaří spojit se s vytouženým úřadem, můžete i tam najít další computerizovaný vzkaz. Jednání s takovým nelidským hlasem je ještě více dehumanizující (na druhém konci drátu není žádná živá bytost) než jednání s anonymními úředníky.
Moderní computerizovaná letadla, jako jsou Boeing 757 a 767, představují další zajímavý příklad nahrazování lidské kontroly strojem. Namísto řízení z pilotního sedadla nebo používání dnes už staromódního automatického pilota pro jednoduché manévry, moderní pilot může stisknout několik knoflíků a natáhnout se, zatímco letadlo samo letí na místo určení a samo přistane na stanovené přistávací ploše. Nová automatická letadla jsou v mnoha směrech bezpečnější a spolehlivější než starší, technologicky zaostalejší modely. Ale současně vyvolávají obavy, že se piloti stávají závislými na technologii a ztrácejí schopnost pohotového řešení v mimořádných situacích. Jeden manažer aerolinií řekl: "Když se človék musí podřídit technologii, ztrácí vynaléZavost a tvořivost. NeZnám žádný počítač, který by dokáZal být vynalézavý. Prosté neznám." A tak v hrozivých situacích automaticky řízené letadlo představuje největší nebezpečí dehumanizace smrt velkého množství cestujících. A to proto, že pilot byl připraven o schopnost řešit nepředvídané okolnosti.


"Někdy jsem se cítil jako robot"

Automobilová montážní linka je nepochybně klasickým příkladem racionálního systému, který produkuje zdánlivě nikdy nekončící řetěz iracionalit. Například masová výroba automobilů vedla k naší nezřízené spotřebě benzínu, což nás, na druhé straně, přivedlo k závislosti na státech, které těží ropu. Abychom si ochránili zdroje nafty a udrželi její ceny na nízké úrovni, jsme ochotni jít i válčit. Podívejme se na další nerozum. Naše automobilové linky jsou mimořádně úspěšné a dovedou za rok vyprodukovat miliony automobilů. Ale všechny tyhle automobily katastrofálně znečišťují naše životní prostředí svými výfukovými plyny. Stále přibývající silnice a dálnice rozřezávají a zohavují naši krajinu. Každý rok se na silnicích zabijí tisíce lidí a mnohonásobně víc lidí se zraní.
Další ukázkou iracionality, vycházející z racionálně předvídatelné automobilové výrobní linky, je důraz na věci, které se dají vypočítat. Slavným příkladem,je Ford Pinto, ohrožený konkurencí malých zahraničních automobilů. I když zkoušky ukazovaly, že při zadním nárazu snadno praskne palivová nádrž, Ford rozhodl dát Pinto do výroby beze změn, protože montážní linka byla již nainstalována. Rozhodnutí bylo založeno na srovnání ceny oprav defektního palivového systému s cenou případných ztracených životů. Vypočítali, že defekt povede ke 180 úmrtím a stejnému počtu zranění. Ohodnotili jejich cenu na 200 000 dolarů za osobu a došli k závěru, že to bude stát méně, než kdyby odstraňovali defekt v každém vyrobeném automobilu, což by bylo asi ll dolarů na jedno auto. Z hlediska zisku to bylo rozumné, ale ne z hlediska těch zmrzačených a zabitých, kteří byli obětováni.
Toto je jenom jeden z mnoha příkladů podobných rozhodnutí automobilového průmyslu a jiných odvětví společnosti, která prodělává mcdonaldizaci.
I když zabíjení lidí ve jménu racionality je vrcholem dehumanizace, výrobní automobilové linky jsou nejznámějším příkladem toho, jak odlidšťovat život zaměstnanců. Henry Ford sám cítil, že by nebyl schopen dělat jednotvárné úkony na lince, ale všiml si, jak se jim dobře přizpůsobí lidé s omezenými ambicemi a nízkými duševními schopnostmi. Ford řekl: "Nepozorovaljsem, že byj'ednotvárná práce nékomu škodila. . . Velice důkladný výZkum nenalezl j'ediný případ porušení nebo otupení mysli Z takové činnosti." Přesto však dnes všichni víme, že práce na linkách má negativní a odlidšťující účinek na ty, co na nich pracují. Objektivním důkazem destruktivity montážních linek jsou četné absence, pomalost a hojné střídání zaměstnanců. Všeobecně řečeno, většina lidí shledává práci na lince jako odcizující. V následujícím úryvku popisuje jeden pracovník svoji stereotypní činnost takto :
Stojim celou noc na místě o rozměrech asi 50 krát 50 centimetrů, Zastavit se mohu, jenom když se zastaví pás, Na každém autě děláme asi 32 úkonů na jednotku, 48 jednotek za hodinu, 8 hodin denně, Když spočítáte 32 x 48 x 8, vyjde vám, kolikrát zmáčknu knoflík, Jiný pracovník vypovídá podobně:
Co mám říkat? Přijede auto, svařím je, přijede jiné, sv'ařím je, pak zase jiné a zase je svařím, Stojednakrát za hodinu, (Některé z výpovědí jsou i sarkastické,) V lakovně je to velmi různorodé, , ,Stiskneš hadici, vypustiš barvu a stříkneš, Stiskneš. pustíš, střikneš, stiskneš, pustíš, stříkneš, zívneš, stiskneš, pustíš, stříkneš, poškrábeš se na nose, (Jeden z pracovniků cítí, že se v práci změnil v robota,) .Někdy se cítím jako robot, Zmáčkneš knoflik a pohybuješ se tím směrem, Stane se z tebe mechanický cvok.


Závěr

Nejvyšší iracionalita mcdonaldizace je v tom, že lidé mohou přestat ovládat systém a systém může začít ovládat lidi. Už nyní jsou četné složky našeho života tímto racionálním systémem ovládány. Systémy jsou sice stále ještě řízeny lidmi, ale mohly by se vymknout kontrole těch, kdo pracují na vyšších místech. Vzpomeňme na rčení o "železné kleci racionalizace". Mohl by se tak vyvinout systém, který by nás všechny ovládal.
S procesem mcdonaldizace jsou spojeny i otázky autority a totality. Propojený systém může být ovládán malým počtem vůdců, kteří s jeho pomocí mohou ovládat celé společnosti. Můžeme se tak dostávat stále více pod kontrolu racionálních systémů, anebo pod kontrolu několika lidí, kteří se v nich vyznají. Strach z těchto věcí inspiroval autory vědecko-fantastických románů, jako jsou například dnes už klasická díla 1984, Ideální Nový Svét nebo 451 stuPňů Fahrenheita. Tyto romány popisují děsivý svět budoucnosti, ale mcdonaldizace je tady už nyní, je tu už dost dlouho a šíří se celou společností.
Tento text chce dokázat, že nejde ani o rozumné, ani o opravdu racionální systémy. Šíří zdravotní problémy mezi svými uživateli a kazí životní prostředí. Jsou dehumanizující a tudíž nerozumné a často vedou k pravému opaku toho, co by měly docílit, tedy k neefektivnosti. Tímto nechceme popírat výhody mcdonaldizace, ale spíše ukázat, že je doprovázena jevy, které způsobují ohromující problémy. Chceme, aby si lidé, kteří jsou vystaveni neutuchající chvále na McDonaldův systém, byli vědomi těchto problémů a iracionalit.


Další kapitola